Článek s hádankou

Prakticky je tu každý druhý článek o tom, jak všechno dodělám, jak všechno bude fajn a jak se polepším a začnu víc psát. Řekněme že 50% článků na tomto blogu jsou lži a jiný blog nevedu. Fakt nemusíte hledat žádný není. Popravdě další by mě zabil. Za rok jsem zjistil, že netrpím touhou moc psát něco co lidi čtou. Pokud jste maniak co deassembluje mé programy, velice se Vám omlouvám!

Co je tam dál…

Ála Ukulele Kumula Kojot

Znáte to, přijdete na kolej, vlezete do výtahu zmáčknete tlačítko, vylezete, čekáte, jdete, odemykáte dveře od pokoje a vstoupíte dovnitř. Všechno v pořádku? Pro většinu lidí ano, pro některé peklo a pro mě a pár vyvolených je zbytek dne najednou zábavný lineup namíchaný mistrem na chlast Álou. Měl jsem to štěstí s ním strávit rok studentského kalendáře v jedné místnosti, sledovat jeho příchody, odchody a pády. Také jsem měl možnost podílet se na utváření legend pro rok 2006–2007. Kolikrát jen mě za tu dobu prosil, na loži takřka smrtelném, rumovým hlasem: „Zabij mě, prosím tě zabij mě!“ Jeho slova nebyla naštěstí vyslyšena a tak mohu s klidným srdcem vyprávět co všechno se po tento čas událo.

Co je tam dál…

6.30

Trochu se mi tu hromadí numerické titulky… Nu což! Tohle jsem napsal sice před pár měsíci ale co, přepsal jsem to teprve dneska. Puf!

6.30 – Vzbudí mě mobil. Nevědomky si přečtu krátkou zprávu a vstanu z postele. Ve skříni mě čeká „binary choice“ – svetr nebo košile? Bunda! Nastrkám věci do kapes, hledám klíč od 0 + ½, strčím ho do kapsy a zapnu ji. Za pět sekund ji otevírám a zamykám dveře. O chvíli později čekám, až se zavřou dveře výtahu. V tuhle dobu cestuji pěti patry sám – nikoho nebaví vstávat v šest ráno. U vrátnice hážu do automatu dvě pětky a párek dvojkorun. Vypadne z něj oplatek v čokoládě a plechovka – jedno studenější než druhé. Vylezu ven a jdu na zastávku. Může být tak asi sedm stupňů nad nulou, většinou je už za deset sedm. Cestou na tramvaj ohřívám plechovku. Slunce rezignovalo na zimní čas ani neprosvítá – bastard.

Co je tam dál…